english

Romanovská Tichý Hrubý

Romanovská Tichý Hrubý - přední strana

Anna Romanovská - housle, koto
Petr Tichý – kontrabas
Michal Hrubý - klarinet, basklarinet, tenor saxofon

1. Ach kocoure kocoure
2. Ladění I
3. Moře sněhu
4. Impro I
5. Impro II
6. Impro II

Hevhetia, Košice 2018
Nahrál Alex Tomin 18. ledna 2017 ve svém domácím studiu
mastering Jan Košulič v lednu 2018.
Produkce Anna Romanovská, Petr Tichý a Michal Hrubý
Foto Michael Romanovský
Obal © Peter Beňo, 2018

kontakt na kapelu:
misakajman@centrum.cz

Recenze

Unijazz

Jazzport

Romanovská Tichý Hrubý

Romanovská Tichý Hrubý

Koncerty:

5. července, 19.30 - Festival Boskovice, synagoga
16. července, 17.00 - Hevhetiafest, Košice
21. července, 17.00 - Festival čajových nadšenců, Kadaň
15. srpna - Avoid Floating Gallery
18. srpna, 13:00 - festival Dobršská brána, Dobrš
23. srpna, 14.00 - setkání mládeže, Terezín
17. října, 20.00 - evangelický kostel ve Střešovicích

Rozhovor s námi na Radiu Proglas...


Z.K.Slabý o nás a našem debutovém cd napsal:

Když jsme rozhodili sítě, abychom jimi podchytili nejvýraznější avantgardní hudebníky, kteří mohli v dětství zažít kreslený seriál Kocour Vavřinec a jeho přátelé, vycházející před padesáti lety v Mateřídoušce, a kteří by se ke svým dojmům chtěli/dokázali vrátit hudebně, byl mezi nimi – vedle Kořánů, Richtera, Wanka, Palackého a dalších – i klarinetista Michal Hrubý (1973). Oslovil nás, když se svým triem perfektně doprovázel křest mé publikace Potkávání setkávání / Listování v osudech v literární kavárně Volvox Globator, ale znali jsme ho i z projektů, jako jsou Květovaný kůň aneb Hanzlová Hrubý Svoboda Tichý nebo etnofreejazzové Prázdné hory jsou plné větru a deště. A věděli jsme, že začínal v mládeneckých letech v bigbítové skupině Sveřepé prase a že později vedl soubory Neočekávaný dýchánek nebo Kapitán Kajman. Zadanou šanci pojal naprosto odpovědně: zosnoval zbrusu nové trio s houslistkou a hráčkou na koto Annou Romanovskou (1982) a kontrabasistou Petrem Tichým (1974). To s odzbrojující lehkostí, lapidárností a zasněným nostalgizováním ztvárnilo skladbu Ach kocoure kocoure, právem označenou kritikou jako „oživení s lidovými názvuky“ (Švamberk) nebo jako „první vrchol alba“ Jiná hudba pro kocoura Vavřince pro „mísení zvuku japonského nástroje koto s jazzovým kontrabasem a výrazným minimalistickým motivem klarinetu; koto pak vystřídají housle v klenutém partu, aby posléze do skladby vtrhl free jazz“ (Hocek). Spojení tria se projevilo jako inspirativní a spolupráce Romanovské (kromě jiných aktivit členky komorního orchestru Berg od roku 2000, ale koncertovala například s Filharmonickým orchestrem České Budějovice, s Ensemble Grace, Ecce musica, Shvituris quartetem nebo se 108HZ – sdružením pro provádění soudobé hudby pod vedením Vlastislava Matouška nejenom po Evropě, ale i v Japonsku, Turecku a na Kypru), Tichého (známého například z dua HlaskontraBas se zpěvačkou Ridinou Ahmedovou nebo z kvintetu pianisty Marka Novotného) a Hrubého vyústila v nahrávku současného alba. Ale výraz „zbrusu“ do spojení s adjektivem nový vlastně tak docela nepatří, neboť s Romanovskou Hrubý už spolupracoval ve zmíněných Prázdných horách a s Tichým ve Květovaném koni, takže šlo spíše o logické i podnětné poskládání tria. Úvodní kompozici odpovídá (i přesahuje ji) současné album jak celkovým laděním, rovnovážně oscilujícím mezi komprovizační rozvážností a mírumilovnou kuráží (Moře sněhu), rozverným rozharašením či rozběsilostním kalupem (Ladění) a trojrozměrnou souhrou, plnou nápadů, pohodové vstřícnosti a důrazné nezvratnosti (Impro I, II, III). Právě důsledné využití kontrastní jednolitosti nástrojů (Hrubého klarinet, basklarinet, důsledně uplatněný hlavně v Impru III, a tenor saxofon, Romanovské housle a koto, jež přidává hře pocit neobvyklostí, tajemnosti či exotičnosti, a Tichého elektroakustický kontrabas vlastní konstrukce) vytváří harmoničnost, nečekanost, která není disparátní, jemnost, jež může být důrazná i propojná. Setkáme se tu průběžně s povlovností, odměřovanou na jemných vážkách, ale i s nahoufňovanou spontaneitou a bohabojnou titěrností, spřízněnou s umírněnou majestátností. Jako celek je tento kompakt poslechovou lázní, vzrušivou, leč bez nadbytečných extravagancí, dílem, jež má svou stabilní jistotu očekávané nečekanosti a fluidum tolik potřebného spříznění, oponujícího dobám nejistot. Právě proto může i léčit frustraci nečasu, což je sice už nadhodnota alba, nikoli však pomíjeníhodná. Sudzinova Hevhetia udělala dobře, že se vydání alba ujala. Což nabízí závěr: Co Vavřinec spojil, nikdo předčasně nerozvazuj!

Z. K. Slabý